Blog

Dokumenty pro jádro už máme, domácí úkoly stále nejsou hotové  
28.7. 2020

Vláda včera schválila "Lex Dukovany", tj. "bezemisní zákon", který garantuje investorovi do nových jaderných bloků, že víceméně jakékoliv náklady projektu budou uhrazeny koncovými spotřebiteli v nové platbě za jistič, resp. rezervovaný příkon. Zákon umožňuje, aby dopad na spotřebitele kompenzoval stát přímo ze státního rozpočtu. Vyjma přednostního výpočtu poplatku přes hodnotu jističů se tedy jedná o stejné schema podpory, jaké představuje zákon o podporovaných zdrojích energie a jak sami autoři přiznávají, správně jádro mělo být přiřazeno právě do zákona "POZE", politicky by to však nebylo výhodné.

Dnes ministr Karel Havlíček podepsal za stát dvě smlouvy s ČEZ a tyto smlouvy je třeba podrobit pečlivějšímu zkoumání, než autor komentáře zatím mohl stihnout. V každém případě lze očekávat, že práva ČEZ jsou ve smlouvách ochráněna dobře. Nelze proto označit za důvěryhodné tvrzení ministra Havlíčka, že "veškerá rizika zdražení a zpoždění projektu ponese společnost ČEZ." Ostatně pokud by tomu trh důvěřoval, musely by akcie ČEZ zaznamenat výrazně prudší pokles než ostatní akcie na pražské burze. Naopak "Lex Dukovany" jednoznačně otevírá prostor pro přenesení vícenákladů na spotřebitele elektřiny, resp. státní rozpočet. Pan ministr tedy chtěl patrně říci, že vícenáklady projektu již nebudou financovány vládním úvěrem vůči společnosti ČEZ s levným cca 2% úrokem, ale že vícenáklady již ponese společnost ČEZ se svými vyššími náklady financování, což koncové ceny elektřiny nebo náklady státního rozpočtu jen dále navýší a nikoliv eliminuje.

Zveřejněné smlouvy v Registru smluv při zběžném pohledu nepřinášejí nic zásadně nového a bude těžké hledat nějaké nové podstatné pojistky a páky pro stát či koncové spotřebitele elektřiny, prohlášení a povinnosti ČEZ jsou podle očekávání slabé a jako akcionář ČEZ to musím kvitovat a vedení ČEZ za vyjednané texty pochválit. Obsah rámcové smlouvy lze shrnout takto: v květnu 2015 jsme schválili Státní energetickou koncepci, tak ji pojďme rychle naplňovat, dřív než bude každému zjevné, že ji musíme aktualizovat - zejm. s ohledem na aktuální pokles spotřeby elektřiny a ekonomickou recesi v důsledku pandemie koronaviru. První prováděcí smlouva pak potvrzuje, že do konce letošního roku ČEZ má vypsat tendr, můžeme jen spekulovat, nakolik je tento termín determinován termínem konce mandátu prezidenta Miloše Zemana. Konkrétním a důležitým údajem je cena společnosti Elektrárna Dukovany II, a.s., za kterou stát může projekt od společnosti ČEZ koupit: 4,5 mld. Kč. Jenže i tento údaj je poněkud iluzorní, protože smlouva v částečně začerněných pasážích otevírá prostor pro navýšení této částky o další výdaje, které spol. ČEZ utratí a zřejmě bude stačit prokázat, že peníze byly utraceny tzv. účelně na přípravu projektu.

Stát v tuto chvíli společnosti ČEZ poskytuje v mezinárodním srovnání (Velká Británie, Maďarsko) nadstandardní trojí veřejnou podporu: garantovanou cenu elektřiny dle bezemisního zákona, státní úvěr a put opci, která dává ČEZ možnosti jaderný projekt státu vrátit. Z veřejně dostupných zdrojů není známo, že by stát měl pro vyjednávání o notifikaci v Bruselu připravenou odpovídající analýzu této veřejné podpory jako celku. Zatím známe pouze "Regulation Impact Analysis" k bezemisnímu zákonu, která však neobsahuje žádnou analýzu ani výpočty dopadů na trh, spotřebitele ani veřejné rozpočty, tento dokument pouze překopíroval některé údaje z materiálů z roku 2015 (zejm. z již neaktuální Státní energetické koncepce). Pokud vláda chce ve vyjednávání s Evropskou Komisí uspět, musí celý rámec zásadně přepracovat a podložit kvalitními analýzami.

Ze všeho nejvíce pak Česká republika postrádá ucelenou strategii přechodu na nízkouhlíkovou energetiku a ekonomiku. Takovou strategii by kupříkladu mohla namísto jeho podkopávání postavit na systému emisních povolenek, kde evropský systém lze podobně jako v Německu doplnit i propojeným národním systémem povolenek s minimální cenou a s širším okruhem zahrnutých producentů CO2. Výnosy z emisních povolenek by pak bylo možné použít pro financování veškerých nízkoemisních technologií, v případě národních povolenek ("uhlíkové daně") pak i pro financování jádra.

Sdílejte náš blog na:



Jan Palaščák: Vláda ve skutečnosti projekt nového jaderného bloku sabotuje  
20.5. 2020

Vláda říká, že dělá maximum pro výstavbu nových jaderných bloků. Má v tom zhruba 70% podporu veřejnosti a prakticky 100% podporu poslanecké sněmovny, kde jádro podporují všechny strany. Pokud na něco upozorňují, jsou to pouze geopolitická rizika. Ve hře jsou ale obrovské peníze.

Kdyby mi tato sněmovna, hypoteticky, dala důvěru coby předsedovi úřednické vlády, udělal bych pro výstavbu nových jaderných bloků maximum. Tedy přesně to, co tato vláda nedělá.

Místo toho hazarduje s obrovským kapitálem podpory jádra v Česku a nahrává spekulacím, že i „cesta může být cíl“. Tedy že jde o to utratit až 15% rozpočtu na pouhou přípravu jaderného bloku s tím, že projekt bude ve vhodnou chvíli zastaven.

Třináct dní a náhlý spěch

Jinak si lze jen těžko vysvětlovat, že vláda na připomínkové řízení k „bezemisnímu zákonu“, zveřejněnému v pondělí 18. května pouhých 13 dnů a že okruh připomínkových míst zúžila jen na několik ministerstev a na Energetický regulační úřad. Svůj náhlý spěch vysvětluje potřebou plnit klimatické cíle do roku 2050.

Když se ale podíváme na klíčový podklad, zákona, „Regulation Impact Assesment“, objevíme průměrnou seminární práci studenta ekonomie, okopírovanou ze Státní energetické koncepce a Národního akčního plánu pro jadernou energetiku. Marně hledáme jakýkoliv vlastní výpočet, citlivostní analýzu a tedy „assesment“.

Je proto na místě hovořit o sabotáži jaderného projektu Ministerstvem průmyslu, o snaze skrýt cenu za jádro nejprve za platby do jističů a poté, co to díky médiím vyšlo najevo, obecně do distribučních plateb. To vše jen posiluje odhad, že tohle v Bruselu opravdu nebude úspěch ani s Rotschildy (najatou poradenskou společností N.M. Rothschild & Sons) v zádech.

Nelhat, nezamlčovat nehodící se data a nemlžit, to je zásada číslo jedna, pokud to s jádrem myslíme vážně, což si tato okouzlující bezemisní a dosud ničím nepřekonaná technologie zaslouží. V delší perspektivě se netransparentnost nevyplácí a nikde to neplatí více než v jaderné energetice.

Je chyba zamlčovat pravdu o spotřebě elektřiny, je třeba říct i to, že přicházejí i ekonomické krize a počítat s tím.

Pět let k dobru

V roce 2008 byla čistá spotřeba elektřiny v Česku 61 TWh (tedy 61 miliard kilowatthodin). Po finanční krizi jsme tuto úroveň překročili až v roce 2017, v roce 2018 jsme dosáhli společně s celou ekonomikou nového lokálního maxima.

V roce 2019 ale již spotřeba stagnovala a letos poklesne podobně jako HDP Česka, můžeme jen odhadovat, kde v koridoru cca mínus 5 až 10% se budeme pohybovat.

Pokud tedy bude platit střední scénář Státní energetické koncepce, posouvá se v čase zhruba o pět let. Za jinak nezměněných okolností jsme tedy získali pět let času, můžeme tedy i zrychlit odchod od uhlí, ale pojďme to takto pojmenovat.

Je také chyba zamlčovat rizika lokality Dukovany. Třebíčsko je z hlediska sucha natolik riziková lokalita, že bez ohledu na nuance, zda se oteplí o jeden či dva nebo více stupňů (s oteplením nad dva stupně už aktuální EIA na nové bloky nepočítá), že je z hlediska strategické bezpečnosti státu nepochybně správné včas nové bloky přednostně směřovat do Temelína.

Tam Vltava poskytuje jistotu uchlazení všech reaktorů. Je chyba mlžit i o ceně projektu. Nejdřív to bylo 120-160 miliard korun za dostavěný projekt. Nyní už je to 160 miliard, kdyby se projekt dostavil takzvaně přes noc („overnight costs“).

Přiznejme si, že peníze v čase mají cenu a že musíme počítat se zpožděním projektu a vícenáklady.  Přiznejme si, že konečná cena reálně může být okolo 300 miliard korun.

Jak tlačítko v Černobylu

Další chyba je zamlžovat odpovědnosti aktérů projektu smlouvami mezi státem a ČEZ. Možnost vrácení projektu státu představuje pro ČEZ obdobný morální hazard jako tlačítko AZ5, na které v podání seriálu HBO spoléhal soudruh Ďatlov v Černobylu jako na záruku, že si může s reaktorem hrát, jak chce.

Rozdíl je v tom, že tady jde jen o ekonomický výbuch a vedení ČEZ ví, že projekt po vrácení státu vybuchne.

Jako země uprostřed Evropy, součást Evropské unie, a jako jedna z nejotevřenějších ekonomik si nemůžeme hrát na soběstačnost ve smyslu uzavření se na naší hezké české zahrádce. Musíme být spíše pro naše partnery v Evropě nepostradatelní a hledat mezi nimi spojence a to i pro naše jaderné plány.

Velká Británie jako země podporující jádro odešla z EU. A co jsme udělali pro to, abychom na naší straně při projednávání v Evropské komisi měli Francii, Finsko, Polsko, Maďarsko a další státy, které s jádrem počítají?

Co jsme udělali pro to, abychom na naší straně například výměnou za nastavení podmínek pro tranzit elektřiny ze severního do jižního Německa a výměnou za podporu evropského systému emisních povolenek získali klíčového hráče EU, Německo?

Jsou naši partneři ve Francii, v USA nebo v Jižní Koreji připraveni dát letos opravdu konkurenceschopnou a závaznou nabídku na výstavbu nového jaderného bloku o výkonu 1200 MW? A může se na to spolehnout ta část politické scény, která chce v tendru zohlednit bezpečnostní rizika dodavatele z Ruska nebo Číny?

Kdo to všechno zaplatí

Když už jsme si přiznali pravděpodobné náklady projektu, musíme pro něj najít transparentní a udržitelné financování.

Ne, výrobu elektřiny nejde dotovat z distribuce a schovat to do plateb za jističe. Byl to lišácký nápad, ale pokud chceme nový jaderný blok postavit, tak toto řešení by neobstálo ani v Evropské komisi ani před českou veřejností.

Jističe sice z návrhu rychle zmizely, nadále však „bezemisní zákon“ počítá s dotací výroby elektřiny z distribuce a přenosu, čímž se vracíme o deset let zpět ke starému systému podpory obnovitelných zdrojů.

Energetický trh v Česku a v celé Evropě je pokřivený různými dotacemi, ve viditelné podobě zejména u obnovitelných zdrojů. Jádro je bezemisní zdroj a vedlejší dopady a náklady špinavých zdrojů jsou zohledněny nedostatečně.

To jsou dva základní pilíře pro udržitelné financování jádra a jeho obhajobu v Evropské unii. Při současné tržní ceně elektřiny okolo 40 EUR za megawatthodinu a odhadované ceně elektřiny z jádra začínající reálně od 80 EUR jsou tyto dvě ceny příliš daleko od sebe.

Jádru jako bezemisnímu zdroji by proto pomohlo zvýšení ceny emisní povolenky ze současných 20 EUR za tunu CO2 na 50-60 EUR, které by znamenalo zdražení elektřiny velmi zhruba 1:1, tj. o 30-40 EUR/MWh a spolu s budoucím ekonomickým oživením by se tak jádro mohlo dostat na trh.

Na trh, na kterém bude silová elektřina stát 80-90 EUR/MWh a na kterém budou poté již velmi rychle jen obnovitelné zdroje, jádro a plyn jako špičkový zdroj.

Na takovém trhu by již státní záruka financování výstavby jaderných bloků a přenesení případné dotace na koncové spotřebitele nebo daňové poplatníky představovaly přijatelné riziko.

Navíc výnosy z emisních povolenek patří národním státům a tak by Česko kromě energetických úspor a obnovitelných zdrojů z násobně vyšších příjmů z drahé emisní povolenky mohlo zafinancovat přinejmenším výzkum a vývoj malých modulárních reaktorů.

Mohlo by se také pokusit získat i výjimku pro využití těchto výnosů z menší části na dorovnání garantované ceny elektřiny z jádra – například výměnou za úplný odchod od uhlí.

Pokud tedy Česko opravdu od uhlí chce odejít a pokud chce postavit nové jaderné bloky a přejít co nejdříve na energetický mix jádro – obnovitelné zdroje.

 

 

Sdílejte náš blog na:



Jak skutečně postavit nové jaderné bloky  
19.5. 2020

Vláda říká, že dělá maximum pro výstavbu nových jaderných bloků. Má v tom zhruba 70% podporu veřejnosti a prakticky 100% podporu poslanecké sněmovny, kde jádro podporují všechny strany a pokud na něco upozorňují, jsou to pouze geopolitická rizika. Kdyby mě tato sněmovna dala důvěru jako předsedovi úřednické vlády, udělal bych pro výstavbu nových jaderných bloků maximum. Tedy to, co tato vláda nedělá a proto hazarduje s obrovským kapitálem podpory jádra v Česku a nahrává spekulacím, že i cesta může být cíl a že by mohlo jít jen o to utratit až 15% rozpočtu za nový jaderný blok jen na jeho přípravu s tím, že projekt bude ve vhodnou chvíli zastaven. Jinak si lze jen těžko vysvětlovat, že Vláda dává na připomínky „bezemisního zákona“, zveřejněného v pondělí 18. května, pouhých 13 dnů, okruh připomínkových míst zúžila na několik ministerstev a Energetický regulační úřad a spěch vysvětluje potřebou plnit klimatické cíle do roku 2050. Když se podíváme na klíčový podklad, zákona, „Regulation Impact Assesment“ a objevíme průměrnou seminární práci studenta ekonomie, okopírovanou ze Státní energetické koncepce a Národního akčního plánu pro jadernou energetiku a marně hledáme jakýkoliv vlastní výpočet, citlivostní analýzu a tedy „assesment“, je již namístě hovořit o sabotáži jaderného projektu Ministerstvem průmyslu, snaha zakrýt platby za jádro nejprve do jističů a po odhalení už jen obecně do distribučních plateb toto podezření potvrzuje, tohle v Bruselu opravdu nebude sukces ani s Rotschildy v zádech.

Nelhat, nezamlčovat nehodící se data a nemlžit, to je zásada číslo jedna, pokud to s jádrem myslíme vážně a to si tato okouzlující bezemisní a dosud ničím nepřekonaná technologie zaslouží. V delší perspektivě se netransparentnost nevyplácí a nikde to neplatí více než v jaderné energetice. Je chyba zamlčovat pravdu o spotřebě elektřiny, je třeba říct, že přicházejí i ekonomické krize. V roce 2008 byla netto spotřeba elektřiny v Česku 61 TWh (61 miliard kilowatthodin). Po finanční krizi jsme tuto úroveň překročili až v roce 2017, v roce 2018 jsme dosáhli společně s celou ekonomikou nového lokálního maxima, v roce 2019 již spotřeba stagnovala a letos poklesne podobně jako HDP Česka, můžeme jen odhadovat, kde v koridoru cca mínus 5 až 10% se budeme pohybovat. Pokud tedy bude platit střední scénář Státní energetické koncepce, tak se posouvá o zhruba pět let. Za jinak nezměněných okolností jsme tedy získali 5 let času anebo můžeme zrychlit odchod od uhlí, ale pojďme to tak pojmenovat. Je chyba zamlčovat rizika lokality Dukovany, Třebíčsko je z hlediska sucha natolik riziková lokalita, že bez ohledu na nuance, zda se oteplí o jeden či dva nebo více stupňů (s oteplením nad dva stupně už aktuální EIA na nové bloky nepočítá), je z hlediska strategické bezpečnosti státu nepochybně správné včas nové bloky přednostně směřovat do Temelína, kde Vltava poskytuje jistotu uchlazení všech reaktorů. Je chyba mlžit o ceně projektu. Nejdřív to bylo 120-160 miliard korun za dostavěný projekt. Nyní už je to 160 miliard, kdyby se projekt dostavil přes noc („overnight costs“). Přiznejme si, že peníze v čase mají cenu a že musíme počítat se zpožděním projektu a vícenáklady, přiznejme si, že konečná cena reálně může být okolo 300 miliard korun. Je chyba zamlžovat odpovědnosti aktérů projektu smlouvami mezi státem a ČEZ, kde možnost vrácení projektu státu představuje pro ČEZ obdobný morální hazard jako tlačítko AZ5, na které v podání seriálu HBO spoléhal soudruh Ďatlov v Černobylu jako na záruku, že si může s reaktorem hrát, jak chce. Rozdíl je v tom, že tady jde jen o ekonomický výbuch a vedení ČEZ ví, že projekt po vrácení státu vybuchne.

Za druhé, jako země uprostřed Evropy, Evropské unie a jako jedna z nejotevřenějších ekonomik si nemůžeme hrát na soběstačnost ve smyslu uzavření se na naší hezké české zahrádce. Musíme být spíše pro naše partnery v Evropě nepostradatelní a hledat mezi nimi spojence a to i pro naše jaderné plány. Ano, Velká Británie jako země podporující jádro, již odešla z EU, ale co jsme udělali pro to, abychom na naší straně při projednávání v Evropské Komisi měli Francii, Finsko, Polsko, Maďarsko a další státy, které s jádrem počítají? Co jsme udělali pro to, abychom na naší straně například výměnou za nastavení podmínek pro tranzit elektřiny ze severního do jižního Německa a výměnou za podporu evropského systému emisních povolenek získali klíčového hráče EU, Německo? Jsou naši partneři ve Francii, v USA nebo v Jižní Koreji připraveni letos dát opravu kompetitivní a závaznou nabídku na výstavbu nového jaderného bloku o výkonu 1200 MW a může se na to spolehnout ta část politické scény, která chce v tendru zohlednit bezpečnostní rizika dodavatele z Ruska nebo Číny?

Za třetí, když už jsme si přiznali pravděpodobné náklady projektu, musíme pro něj najít transparentní a udržitelné financování. Ne, nejde dotovat výrobu elektřiny z distribuce a schovat to do plateb za jističe, byl to lišácký nápad, ale pokud chceme nový jaderný blok postavit, tak toto řešení by neobstálo ani v Evropské komisi ani před veřejností, až by ho prohlédla. Jističe sice z návrhu rychle zmizely, nadále však „bezemisní zákon“ počítá s dotací výroby elektřiny z distribuce a přenosu, čímž se vracíme o 10 let zpět ke starému systému podpory obnovitelných zdrojů. Energetický trh v Česku a v celé Evropě je pokřivený různými dotacemi, ve viditelné podobě zejm. obnovitelných zdrojů. Jádro je bezemisní zdroj a externality špinavých zdrojů jsou zohledněny nedostatečně. To jsou dva základní pilíře pro udržitelné financování jádra a jeho obhajobu v Evropské unii. Při současné tržní ceně elektřiny okolo 40 EUR za megawatthodinu a odhadované ceně elektřiny z jádra začínající reálně od 80 EUR jsou tyto dvě ceny příliš daleko od sebe. Jádru jako bezemisnímu zdroji by proto pomohlo zvýšení ceny emisní povolenky ze současných 20 EUR za tunu na 50-60 EUR za tunu CO2, které by znamenalo zdražení elektřiny velmi zhruba 1:1, tj. o 30-40 EUR/MWh a spolu s budoucím ekonomickým oživením by se tak jádro mohlo dostat na trh – na trh, na kterém bude silová elektřina stát 80-90 EUR/MWh a na kterém budou poté již velmi rychle jen obnovitelné zdroje, jádro a plyn jako špičkový zdroj. Na takovém trhu by již státní záruka financování výstavby jaderných bloků a přenesení případné dotace na koncové spotřebitele nebo daňové poplatníky představovaly přijatelné riziko. Navíc výnosy z emisních povolenek patří národním státům a tak by Česko kromě energetických úspor a obnovitelných zdrojů z násobně vyšších příjmů z drahé emisní povolenky mohlo zafinancovat přinejmenším výzkum a vývoj malých modulárních reaktorů a mohlo by se pokusit získat i výjimku pro využití těchto výnosů z menší části na dorovnání garantované ceny elektřiny z jádra – například výměnou za úplný odchod od uhlí. Pokud tedy Česko opravdu od uhlí chce odejít a chce postavit nové jaderné bloky a přejít co nejdříve na energetický mix jádro-OZE.

 

Sdílejte náš blog na:



Soběstačnost Česka: recept pro 21. století  
12.5. 2020

Šéf ČEZ Daniel Beneš v rozhovoru v Hospodářských novinách na obhajobu kroků Vlády a ČEZ směřujících k výstavbě nového jaderného bloku v Dukovanech použil prapříčinu většiny argumentů pro jádro -  potřebu energetické soběstačnosti a obecně soběstačnosti Česka: „Současná situace s rouškami nám ukázala, že když je kritická situace a jde opravdu do tuhého, i ti největší spojenci si mezi sebou roušky kradou. Představte si, že by nebyla elektřina. Jediné, co můžete udělat, je to, že se nespolehnete na svoje nejlepší kamarády, ale na sebe." říká v rozhovoru pro HN Daniel Beneš a jen zmíním, že ideu soběstačného státu by pak logicky měl naplnit od začátku jasně definovaný státní projekt, který není důvod propůjčovat na nespecifikovanou dobu a za nespecifikovanou cenu obchodní společnosti ČEZ a který je realizován českými dodavateli. Podobnou argumentaci opřenou o hrozící nedostatek elektřiny v Česku použil současně i vládní zmocněnec Jaroslav Míl v Českém rozhlasu, když popisoval českou budoucnost po odstavení současných jaderných bloků v Dukovanech: „Protože i přes masívní úspory, mnohonásobný nárůst v obnovitelných zdrojích a maximum importu, nebudeme schopni pokrýt základní zatížení Česka na víc než 320 dnů v roce,“ popsal Míl.

Česká obliba teorie soběstačnosti má pochopitelné a silné kořeny, od naší národní identity malé české kotliny, přes její ovládání cizími mocnostmi až po marxistické učení o materiální základně a kulturní nadstavbě. Zásadním problémem této teorie z hlediska ekonomie je teorie komparativní výhody, každý by měl vyrábět to, v čem je komparativně nejlepší. Může to být tedy teoreticky jeden jediný produkt, ale díky naší efektivitě v jeho výrobě a směně nás to uživí lépe než jakékoliv jiné využití našich zdrojů. Naopak soběstačnost velí, abychom si sami vyráběli vše, zkusili jsme si to za socialismu, ve vrcholném období ČSSR jsme byli schopni vyrobit téměř vše, od televize Orava, přes licencovanou výrobu tanků T-72 až po do značné míry i tu jadernou elektrárnu. Ano, bylo to v lecčem krásné, ale evoluce tuto cestu ohodnotila jasně.

V 21. století země velikosti České republiky a v našem případě tranzitní země ve středu Evropy a jedna z nejvíce otevřených ekonomik na světě (vyvezeme toho více, než je náš hrubý domácí produkt) nemůže s takto pojímanou strategií soběstačnosti uspět. Je nutné ji modifikovat, směrem navenek vůči ostatním státům by to měl být jistý druh Talebovy „antifragility“, dle mého názoru bychom měli být nepostradatelní pro naše partnery z EU či jiných společenství. V energetice bychom se proto měli stát křižovatkou tranzitních tras, zásobníkem plynu a baterií elektřiny, mj. v podobě aut a přečerpávacích elektráren, tedy rozptýlenou virtuální baterií využívající výhody decentralizované energetiky.

Současně si musíme uvědomovat omezenou sílu našeho státu, dnešní pandemie nám ukázala, že stát dokáže dobře regulovat systémem vypnout-zapnout a restrikce zafungovaly vůči šíření koronaviru velmi efektivně, ale se zajištěním zdravotních pomůcek nebo ekonomického oživení se na něj z pozice běžného občana či malého podnikatele příliš spolehnout nedá. Naopak rodiny, malé i větší komunity a solidarita a disciplína Čechů zafungovaly výborně a na dosavadní zvládnutí pandemie můžeme být jako národ právem hrdí. Je to ale hlavně úspěch decentralizace, kdy si lidé dokázali roušky ušít doma dřív, než je vláda přivítala na letišti, natož poslala lidem do schránky. Jestli si tedy opravdu máme z pandemie koronaviru odnést do energetiky nějaké poučení (kromě nesporného odložení růstových scénářů spotřeby elektřiny a pravděpodobných nevratných změn v ekonomice), tak je to decentralizace – pokud si umíme nějakou energii vyrobit levně doma, udělejme to, ať už je to teplo z kotle na vlastní biomasu, elektřina z fotovoltaiky nebo teplá voda z fototermiky na střeše. Využijme co nejvíce lokální firmy pro instalační a stavební práce, pokud české firmy dokáží vyrobit i samotné technologie, pak budeme skutečně soběstační.

Respektujme teoriii komparativní výhody, ale aplikujme ji přednostně na menší celky, které se ukazují jako bezpečnější – rodiny, společenství, obce, města, regiony. Neuzavírejme se však současně před okolním světem, přes hranice nyní odebíráme potraviny a prakticky jakékoliv zboží, vojensky tyto hranice sami ubránit neumíme, proč zrovna v energetice máme být jako stát plně soběstační za každou cenu, i kdybychom neměli komparativní výhodu? Decentralizovaná energetika se může dobře doplňovat s mezinárodním tranzitem zejm. elektřiny a plynu, kde můžeme být díky naší geografické poloze natolik nepostradatelní, abychom si případně vždy mohli nakoupit energii, když ji zrovna nevyrobíme, a současně natolik flexibilní, abychom ji mohli nakupovat vždy, kdy bude levnější ji ze zahraničí dovážet. Jaderná teorie soběstačnosti nám zajistí jen to první a to jen tehdy, pokud se jaderné bloky podaří včas postavit.

Daniel Beneš má pravdu, měli bychom spoléhat na sebe a na naše rodiny, až pak na přátele a dodávám, až potom na komunity, města, regiony, náš stát nebo Evropskou unii či naši křesťansko-judaistickou civilizaci a nakonec na zbytek světa. Ve stejném pořadí to platí i o firmách a energetických zdrojích, na které se můžeme spolehnout, za těmi jsou znovu lidé a sociální vazby na uvedené škále spolehlivosti. Čím nám jsou vzdálenější, tím více bychom si měli hlídat i obchodní závazky, které s nimi uzavřeme, limitovat je časem, finančním rozsahem a vyjednávací pozicí. Pokud vám to připadá příliš filosofické, beru to, pak ale zahoďte i jadernou teorii soběstačnosti a držte se byznysu a teorie komparativní výhody – a nedělejte výjimky, když se objeví velký projekt s technologií, která je okouzlující a která si zaslouží rozvoj, ne však slepou podporu.

 

Sdílejte náš blog na:



Vláda chce z české ekonomiky odpumpovat desítky miliard korun zdánlivě moudrou úsporou v oblasti OZE  
6.5. 2020

Vláda chce přenastavit podporu všech druhů obnovitelných zdrojů energie (OZE). Nejvíce zasaženou oblastí je však fotovoltaika. Jako odůvodnění tohoto kroku zmínil ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček také „solární horečku“ před více než deseti lety.

Obor solární energetiky se v Česku skládá z více než 28 tisíc malých, středních a velkých elektráren. Vlastní je domácnosti i firmy. Během solární horečky v roce 2010 vtrhly do sektoru obnovitelných zdrojů i neprůhledné firmy, které realizovaly nadstandardní zisky a následně zase z oboru zmizely. Nyní po 10 letech většího rozvoje fotovoltaiky v Česku zůstali v oboru v drtivé většině seriózní podnikatelé, kteří podnikají v různých oborech napříč sektory a segmenty české ekonomiky. Někdo má hotel, někdo fabriku anebo jiný byznys a k tomu solární elektrárnu. Příjmy z fotovoltaiky tyto české podnikatele mohou držet nad vodou, když se jejich další aktivity v průmyslu, službách a obchodu vinou pandemie dostaly do červených čísel. Ostatně diverzifikace a zajištění byly většinou účelem těchto investic.

Majitelé solárních elektráren stále splácejí úvěry na investice v úhrnu desítek miliard korun. Vládou schválené změny v podpoře znamenají hrozbu, že se tyto úvěry přes noc stanou klasifikovanými. Z českého podnikatelského sektoru tak zmizí desítky miliard korun s násobně vyšším negativním multiplikačním efektem do celého českého byznysu a bankovnictví.

To je bezesporu v příkrém rozporu se snahou vlády omezit hospodářské dopady pandemie napumpováním peněz do podniků prostřednictvím bank.  Vedle velmi nesmělých programů přímé podpory mají vládními opatřeními poškození běžní podnikatelé problém dosáhnout na nominálně obrovské bankovní záruky v programech COVID nebo přes EGAP a navíc se potýkají s právním kličkováním vlády ve vztahu k povinnosti náhrady škody, aktuálně odpovědnost ministryně spravedlnosti přenesla na virus, zda je to fyzická nebo právnická osoba, není známo. Pokud by byl vládní škrt v oblasti obnovitelných zdrojů realizován, aspiroval by na titul nejmasivnějšího a nejúčinnějšího vládního ekonomického opatření, které by z ekonomiky odsálo napříč celým podnikatelským sektorem více peněz, než kolik se vládě do ekonomiky zatím podařilo reálně dostat. Navíc by vláda střelila do nohy banky, na jejichž apetitu půjčovat celý masivní vládní program jištěný pouze 30% portfoliovou státní zárukou stojí.

Sdílejte náš blog na:



Nejdražší v energetice je čas, který nemáte, Česko čas má  
1.5. 2020

Spotřeba elektřiny je krásný ekonomický indikátor, většinu pohybů v ekonomice můžete měřit a předvídat podle údajů o spotřebě elektřiny, které jsou aktuální na denní bázi. Karanténa se tedy ve všech zemích velmi rychle projevila prudkým poklesem spotřeby elektřiny a naopak její uvolňování se projevuje růstem, což již probíhá v Itálii či Španělsku a ještě dříve v Číně. V Česku v druhé polovině března pokles denní spotřeby elektřiny byl mezi 5-10% a v půlce dubna již okolo 15%. Jak na tom budeme za celý letošní rok? Symetricky s HDP můžeme jen odhadovat, zda pokles budou nižší či vyšší jednotky procent nebo dokonce dvouciferné číslo.

V roce 2008 netto spotřeba elektřiny (odlišný údaj od brutto spotřeby zahrnující i ztráty v přenosu a spotřebu pro výrobu elektřiny)  v Česku překonala rekord a dosáhla úrovně 61 TWh. V roce 2018 jsme dosáhli dalšího vrcholu ekonomického cyklu a dostali jsme se přes 62 TWh, vloni již spotřeba stagnovala. Letos nepochybně půjdeme pod 60 TWh, hospodářská recese letoškem sotva skončí, ekonomiku čekají nezvratné změny, ne všechno se vrátí do stavu před pandemií. Je tu sice oprávněný požadavek zvýšit průmyslovou soběstačnost Evropské unie, ale to stěží zachrání celou subdodavatelskou část české výroby, která s nízkou přidanou hodnotu spotřebovává velké množství pracovní síly a také energií, Česko není vysoko nad průměrem EU jen v energetické náročnosti jednotky HDP ale i v energetické náročnosti samotného průmyslu. Proto si dovolím prognózu, že na 62 TWh se nedostaneme dřív než v roce 2025. Platná Státní energetická koncepce nepočítá s krizemi, což jsem jí již před krizí vyčítal. Teď však naopak tuto koncepci mohu vzít více vážně než předtím. Stačí pro začátek posunout růstovou křivku spotřeby elektřiny za aktuální krizi a dobu, než se vrátíme na spotřebu roku 2018 (resp. roku 2008). Tím získáme progresivní verzi plánu spotřeby elektřiny v podobě aktuálního plánu ASEK posunutého o 5 let: 2025 - 62 TWh, 2030 - 66 TWh, 2035 - 70 TWh a 2040 - 72 TWh. Konzervativní verzí je předpoklad, že spotřeba elektřiny bude okolo hodnoty 60 TWh stagnovat dlouhodobě a u mě má tato verze nejméně stejnou pravděpodobnost jako růstový a jen posunutý scénář dle ASEK.

 Již před krizí Česku nehrozil blackout, dovoz elektřiny a svícení svíčkami, čímž jsme strašeni 15 let, že to nastane za 15 let. Česká elektroenergetika z hlediska zdrojové základy (více než 20 tisíc megawattů při denních špičkách spotřeby okolo 9 tisíc MW) i distribuční soustavy (koleje a vedení jsou všude) patří k nejrobustnějším a nejbezpečnějším na světě. Nyní jsme získali dalších 5 let času k tomu, abychom prodloužili životnost stávajících bloků v Dukovanech, nachystali projekty nových bloků (lépe u vody v Temelíně) pro, doufejme, lépe připravené dodavatele z Francie, Koreje, USA aj., než jsou teď a to vše čistě ve státní režii bez dodatečné hazardní hry mezi státem a ČEZ. Měli bychom konečně také zainvestovat pořádně ať už stát nebo ČEZ do rozvoje malých reaktorů v Řeži a využít plně naší geografické polohy a směřovat ke skutečné energetické bezpečnosti: stát se nepostradatelnými, i.e. tranzitní křižovatkou a zásobníkem střední Evropy pro plyn i elektřinu – plyn bude rezervní náhrada uhlí pro případ, že by se nedařilo jádro, elektřina v bateriích bude českou cestou k využití rozvoje větrníků u Severního moře nebo fotovoltaiky na jihu Evropy. Těch 5 let nebude 5 let čekání, pokud se bojíme velkých dotovaných zdrojů jakéhokoliv typu, můžeme v mezičase rozvíjet fotovoltaiku na střechách domácností i firem, domácnosti i podniky investiční dotace dokážou zužitkovat s velkým multiplikačním efektem a rozhýbeme tak ekonomiku. Pokud se do odchodu od uhlí chceme obout více, rozjeďme aukce – soutěže o co nejnižší podporu pro všechny bezemisní zdroje: jádro, slunce, vítr, voda, bioplyn. V rámci rozhýbání a modernizace ekonomiky udělejme něco taky s energetickou náročností našeho průmyslu ale i budov, metoda Energy Performance Contracting je tu 20 let a přišel čas, aby sehrála důležitější roli, protože při této metodě stát ani podniky nemusí investovat, celá investice se zaplatí z úspor a není to tedy zadlužování. Nejdražší elektřina není ta, kterou nemáte, teorie komparativní výhody platí i na regulovaném a zohýbaném trhu. Nejdražší je čas, který nemáte a který vás nutí riskovat špatné rozhodnutí. My ten čas máme, pojďme ho využít.

Sdílejte náš blog na:



Hokejky, které mohou být dražší než zlato  
12.2. 2018

Olympiáda je tady a znovu ožívá hokejová horečka. Připomínáme si zázrak z Nagana, naše zlaté hokejky (pozn.: termínem „hokejka“ bývá též označován, zejm. v byznysu, nerealistický růstový plán jakéhokoliv ukazatele, který dosud stagnuje). Současně nabírá otáčky diskuse o výstavbě nových jaderných bloků, resp. přesněji řečeno stoupá tlak lobbistů a politiků na to, aby bylo rozhodnuto o realizaci projektu. Ať už jde či nejde hlavně o rozdělení ČEZ, tak nominálně je určující téma jaderný projekt. Dozvídáme se proto znovu všechny přednosti této okouzlující technologie (bez ironie, řadím se k fanouškům jádra jako bezemisního zdroje), z druhé strany její nevýhody (většinou se to postaví v jiném čase a s jiným rozpočtem, takže jsem zklamaným fanouškem), ale o čem se příliš nediskutuje a co se přijímá spíše jako pevná premisa, to je potřebnost nového elektrického výkonu obecně a „tvrdého zdroje“ zejména v horizontu cca 20 let. Jak to bude s dostupným elektrickým výkonem za 20 let, to je otázka. Když bychom sečetli plánované výkony národních akčních plánů pro smart grids (zde se počítá s masivním rozvojem obnovitelných zdrojů – hokejka č. 1) a pro rozvoj jaderné energetiky, tak bychom mohli mít nadbytek výkonu i při marginalizaci všech ostatních zdrojů (např. kdyby se oproti současným plánům nestavěl nový zdroj v Mělníce, spalovny atd.).

Co bych chtěl ale ve veřejné diskusi oživit na prvním místě, to je modelování předpokládané spotřeby elektřiny v ČR. Ze strany státních autorit a státem placených expertů za 10 let svého pobytu v energetice víceméně celou dobu vidím nejčastěji tento obrázek cca z roku 2010 (zdroj OTE, EGÚ Brno, via http://www.tzb-info.cz/ ):

Tento obrázek se během posledních 10 let liší v podstatě jednou věcí: rokem, kdy se předpokládá, že spotřeba elektřiny začne prudce růst – vždy je to však rok následující. Ve skutečnosti však spotřeba elektřiny v Česku posledních 10 let stále (za vlivu hospodářského cyklu) osciluje okolo 60 TWh (60 miliard kilowatthodin). Energetická náročnost jedné koruny českého hrubého domácího produktu klesá, spotřeba domácností roste díky novým spotřebičům, ale ty tradičnější jsou zase podstatně úspornější. Očekáváme boom elektromobility, ale také jsou tu nové ambiciózní cíle EU v oblasti úspor. Tj. jako dosud lze očekávat spíše proměnu struktury spotřeby elektřiny než lineární či dokonce exponenciální růst. Pracujeme tedy při rozhodování o investici stovek miliard korun do jaderných bloků se seriózními předpoklady? Mimochodem, asi víte, co se stane, když na led naskočí hráč s příliš zahnutou hokejkou. Jde si sednout na trestnou lavici.

 

Sdílejte náš blog na:



Jak ušetřit peníze státu i spotřebitelům ve stávající podpoře OZE, než se pustíme do nové  
5.1. 2017

Solární horečka roku 2010 je noční můrou pro všechny normální smrtelníky, dokonce i pro developery solárních projektů z let 2007-2009 z řad outsiderů a tedy i pro mne. V roce 2010 slunce rychle zapadalo, zabarvilo se do oranžova a o připojení a nepřipojení elektráren rozhodovaly věci mezi nebem a zemí. Některým lidem s razítky se před očima vyjevovala budoucnost již postavené funkční elektrárny, kterou běžní smrtelníci ještě viděli jako nedokončenou. Tak jako se v Číhošti pohyboval kříž po oltáři, tak se zázračně do pohybu dávaly elektrony v panelech, které ještě nebyly zapojené a byly v přístavu v Hamburku. To vše se dělo pod nadvládou skrytého boha slunce, který se ukryl za déšť kritiky fotovoltaiky a tím vzniklou duhu. 

Rok 2010 nikdo opakovat nechce, až nyní fotovoltaika přestává znít jako sprosté slovo, a uznejte, že v principu je to stejně okouzlující technologie jako jaderná elektrárna, méně výkonná, ale zase dostupnější. Restart obnovitelných zdrojů v Česku ohlašuje Ministerstvo průmyslu a obchodu společně se zástupci sektoru obnovitelných zdrojů a shodně jej chtějí postavit na  soutěži o podporu v aukcích. Co nejnižší garantovaná cena pro výrobce elektřiny, kde podpora se snižuje nepřímo úměrně ceně na spotovém trhu a může být i záporná, je nejefektivnější režim podpory a v aukcích lze regulovat objemy projektů, maximální ceny a další parametry. Při přípravě nového systému podpory se ale opomíjí optimalizace stávajícího režimu podpory, kde cca 1500 MW fovotoltaických elektráren je stále v režimu tzv. povinného výkupu tzv. povinně vykupující obchodníci za náklady spojené s odchylkou výroby obnovitelných zdrojů dostávají od státu zajímavý poplatek v řádu 10 EUR/ MWh. Podle platného zákona má MPO již několik let vybrat povinně vykupujícího obchodníka (obchodníky) formou výběrového řízení. Dosavadním ministrům se úspora 150 - 200 mil. Kč pouhým administrativním opatřením asi nezdála zajímavá a tak několik let tento „byznys“ ponechávali dodavatelům poslední instance, tedy třem obchodním sestrám tří distributorů elektřiny. Díky tomu tady máme pokřivený trh s několika terawatthodinami elektřiny z OZE, na kterém soutěží plně tržní firmy, a pak společnosti, které se jako Proteus proměňují z tržního hráče na příjemce státem vyplácené podpory.

Zatím tento problém nikoho příliš nepálil, teď se ale chystá soutěž o podporu nových větrných či jiných elektráren, ve které každé euro za megawatthodinu bude rozhodovat. A do této soutěže se zajisté budou moci hlásit také společnosti, které mají na trhu zajímavou výhodu v řádu jednotek euro za MWh díky obchodu s elektřinou v povinném výkupu. Současně se zavedením aukcí na podporu nových zdrojů je tedy pro zajištění rovné soutěže nezbytné provést tendr na výkup elektřiny v režimu povinného výkupu. Na hodinové bázi v novém systému podpory budou časté situace, kdy podpora OZE bude nulová.

Časté jsou ale i případy, kdy naopak cena silové elektřiny je nulová či dokonce záporná. I tento problém lze zmírnit institucionálním opatřením. Pokud by do systému podpůrných služeb byly jako poskytovatelé záporné regulace vpuštěny virtuální elektrárny zahrnující i zdroje větrné a fotovoltaické, bylo by pro všechny účastníky trhu efektivní v případě záporných cen elektřiny odpojit obnovitelné zdroje od distribuční soustavy a vyrobenou elektřinu akumulovat v bateriích anebo vypnout samotné výrobny. Tyto obnovitelné zdroje by dostaly svůj zelený bonus, ale jejich operátor by nemusel platit zápornou cenu za silovou elektřinu či za odchylku a naopak by inkasoval od ČEPS platbu za poskytnutí záporné regulace a ta by byla podstatně levnější než od konvenčních poskytovatelů této služby. Díky tomu by ušetřil koncový zákazník. Nový ministr průmyslu tedy má řadu možností jak pomocí institucionálních opatření českou energetiku učinit více tržní a efektivní.

 

Sdílejte náš blog na:



Chytré sítě nebo drahé černé skříňky?  
31.10. 2017

Vždy, když přijdu na nějakou energetickou konferenci nebo diskusi, zeptám se, jaké „zaklínadlo“ se ten den používá. Stálicí je již mnoho let termín „smart grids“, tedy „chytré sítě“. Mělo by se jednat o chytré elektrické sítě, ale lze pozorovat i prvky chytrých sociálních sítí mezi některými firmami, úředníky a politiky. Před několika lety jsme slýchali od provozovatelů distribučních soustav a také zástupců Ministerstva průmyslu a obchodu, že Česká republika nemusí se zavedením smart grids pospíchat, protože máme hromadné dálkové ovládání (HDO), tj. prvek chytré sítě, který už úspěšně provozujeme desítky let. Jako outsider bez elektrotechnického vzdělání jsem tuto myšlenku přijal a po proškolení od odborníků jsem usoudil, že HDO je opravu progresivní věc, která umožňuje částečně řídit spotřebu elektřiny, a to zejména při vytápění nebo ohřevu vody elektřinou u maloodběratelů. S nadějí jsem proto v roce 2015 přijal pozvání do pracovní skupiny Energetického regulačního úřadu na téma „obchodní využití řízení spotřeby elektřiny.“ V rámci zasedání této skupinky se ukázalo, že obchodníci s elektřinou PRE, Amper, Nano a další jsou připraveni využít HDO na druhém místě za provozovatelem distribuční soustavy PRE, EON, ČEZ a nabídnout koncovým zákazníkům nové obchodní produkty, např. „bojler“, „elektromobil“ aj. My to máme už roky vyzkoušené např. u OZE formou druhé simkarty v řídící jednotce, distributor má samozřejmě v regulaci přednost a nadále tak má v ruce všechny nástroje pro bezpečné provozování soustavy. Nadšeně jsem o chystané reformě vyprávěl nedlouho poté rodičům, u kterých na území ČEZ svítilo celé víkendové dopoledne slunce, fotovoltaické elektrárny generovaly kladnou odchylku, ceny elektřiny padaly k nule, ČEPS se mohl uregulovat, poskytovatelé záporné regulace měli žně, tj. nabízelo by se se využít HDO a spotřebovat nadbytečnou elektřinu. Odpoledne, za deště na většině území ČR a po zklidnění situace v soustavě, pak HDO „s křížkem po funuse“, cvaklo na hodinách a začala se ohřívat v nízkém tarifu voda v bojleru, protože prostě udeřila hodina, na kterou to distributor v daném období napevno nastavil bez ohledu na aktuální podmínky.

Pracovní skupina na chystanou reformu se následně odmlčela a vyšuměla do ztracena, stejně jako celá nová tarifní struktura. O HDO se ale přesto mluví dál – najednou slýcháme, že je to zastaralý nedostačující systém, potřebujeme smart grids a celé to bude stát 50, možná 90 miliard korun. Ve Vrchlabí se údajně zjistilo, že to funguje, ne že o smart grids zákazníci nemají zájem, jak se na témže místě zjistilo o něco dřív. Je to prý velká výzva pro českou energetiku a velká zodpovědnost, takže stejně jako HDO, tak i smart grids musí řídit jen distributoři, co kdyby jim v tom obchodníci s elektřinou, tržní impulsy a zpětná vazba od zákazníků udělaly neplechu. Ze smart grids se tedy v českém podání může stát stejná černá skříňka z pohledu zákazníka, jakou je stávající hromadné dálkové ovládání. Jen to asi bude dražší, ale nevěšte hlavu, svede se to na obnovitelné zdroje a Brusel nám na to pošle dotace, proto MPO připravilo Národní akční plán pro smart grids.

Ale závěr by měl být pozitivní. Stále je tu šance, aby zákazníci získali díky smart grids nové obchodní produkty a právě proto by ještě před tím bylo dobré chování zákazníků vyzkoušet. HDO může posloužit minimálně jako dobrá behaviorální laboratoř pro testování chování zákazníků a nových produktů obchodníků s elektřinou. Pojďme tedy otevřít černé skříňky české energetiky dříve, než je nahradíme novými a dražšími černými skříňkami.

Sdílejte náš blog na:



Facebook Twitter